Time of broken heart, broken ME

Naprosto vyčerpaná, uplakaná s rozmazanou řasenkou a s posledními silami vám po nějakých pěti dnech píšu. Teda spíš sama sobě, abych si uvědomila, co v sobě vlastně prožívám, co cítím.  Zase jsem přibrala a nejsem skrze to schopna s nikým komunikovat, mám vypnutý mobil, do školy nechodím, ani na blog nepíšu. To jen teď jsem se překonala...
Možná si řeknete, že jste přece poslední článek četli včera, ale ten byl přednastavený..stejně jako ty před ním, kde jste mohli najít především recenze. Ale já jsem nejspíš v tu dobu moc dobře věděla, proč ty články přednastavuju. Cítila jsem, že něco se přihodí...něco hrozného, co mi zabrání v tom, abych vás dalšími články zásobovala. A taky, že se tak stalo..

0wnjbxp5k6q_large

To, o čem budu psát, je dnes čerstvé. Jak jste již věděli, celý minulý týden jsem skrze svým bulimickým záchvatům nechodila do školy a teď od pondělka nechodím rovněž. Nikdo o tom nevěděl, ale proč by taky měl, vždyť jsem už plnoletá. Jenže kdo moji matku nezná, nepochopí. Kdybych ji tak mohla vymazat z povrchu zemského...bože můj. Dnes mi odpoledne volala a příšným a nabroušeným tónem na mě vyhrkla "Kde seš?!"....nastala chvilka ticha a říkám "Proč?".."To sis jako volala do školy nebo co?" A ona na to, že jí volal ředitel, že tam nechodím. Přitom jsem psala už minulý týden třídní omluvenku...a každý si tam od 18ti může absenci omlouvat sám. Jenže co matka dnes nezařídlila? Já budu VÝJIMKA...bude mi to omlouvat buď jen ona nebo lékař. A proč?!Jsem cvok, psychicky nemocná....tak proto mám žít jako zbavená svéprávnosti?! Ne-e! Tohle si já nenechám líbit....a proto jsem učinila následující rozhodnutí..
Se školou sekám....na dobu neurčitou. Zítra nebo pozítří si tam půjdu pro nějakou žádost o ukončení studia nebo něco takového a tím to pro mě končí. Napřed se musím jít léčit a potom teprve pokračovat ve studiu. Protože i uplynulé roky mě usvědčily v tom, že s těmito nemocemi a v tomto stádiu nikdy školu dodělat nemůžu. Já si nenechám matku i v dospělosti stát neustále za zadkem, už jsem si toho užila dost. A ona pořád bude vymýšlet nové a nové triky a podpásovky, jak na mě vyzrát. 

Tumblr_mipe331tgj1qjm9bpo1_500_large

A já mám teď jediných pár alternativ, co udělat, abych se pohla z místa.

a) musím konečně dořešit věci na sociálce, převod výživného, soud apod.
b) nastoupit na léčení nebo sehnat někoho, kdo by se zkoušel uzdravit se mnou → ve dvou se to lépe táhne, ne?!
c) sehnat stabilní bydlení
d) rozhodnout se, ve kterém městě vlastně budu bydlet
e) přihlásit se na jinou střední školu s individuálním/dálkovým studiem 
f) dokopat se k psychiatričce, doktorům a psycholožce..jelikož jak už nejste povinni tam chodit, těžko se k tomu sami dokopete
g) najít práci
h) dát se aspoň do stabilizovaného stavu před odletem do Anglie (koncem června)
i) více se věnovat přátelům
j) ŽÍT

Jelikož tato nemoc mi vzala to nejdražší, co jsem měla....sebrala mi spoustu kamarádů..někteří mě nechali jen proto, že mou nemoc nechápali, ale pak tu byli ti, ke kterým jsem se asi nechovala zrovna hezky ve svých návalech agrese z hladu, myšlenek na jídlo apod. I nyní slýchávám, že jsem apatická, zapomínám, melu si svoje, nevnímám ostatní a jsem pořád jen v tom "svém" světě. Mít svůj vlastní svět není nic špatného, ale nechci, aby na to dopláceli lidi, které mám ráda. Jsem teď na to sama.

Tumblr_mipoetu6021rnlw4po1_500_large

..jenže už chápu, že prostě nemá cenu na něco čekat..žádný zázrak se nestane, pokud tomu nepůjdeme naproti. 
Proč si mám neustále pamatovat jen ty hnusné věci, když mi lidé říkají i spoustu těch hezkých, ale já na ně vzápětí zapomenu, jelikož si nedokážu připustit, že by to dotyčný mohl myslet vážně. Nebo si jen jednoduše řeknu, že já jsem přesvědčena o té svojí pravdě, kterou považuju za tu number one.
Říkám si, proč už se vším nepraštím...tam, kde teď bydlím..u babičky (kdyby se jí aspoň tak dalo říkat) poslouchám jen neustále narážky na svou osobu, na to, jaké jsem prase, že po mně neustále musí umývat záchod, že po sobě neuklízím, nikdy se rukama nauživím, že jsem si vybrala špatnou školu, že jsem vždycky měla jít na jazykové gymnázium, že já nikdy nemůžu pracovat s lidmi a takhle bych mohla pokračovat do aleluja. 

Tumblr_miu19rte6t1r8rt3po1_400_large

Ještě ke všemu, když sem začala jezdit sestřenice skoro každý týden se svým dítětem (1,5 roku) a to jsem vždycky ne jak páté kolo u vozu, ale vyloženě na obtíž..a taky mi to nezapomínají dávat dostatečně najevo. To, že je to dítě rozmazlené, o tom nebudu radši ani rozvádět debatu. Nespočet věcí mi ten malý rozbil...mezi nimi i věci pro zákazníky, takže jsem pak vypadala jak idiot, když jsem jim napsala, že jejich objednávka bohužel nebude. To by bylo jen to nejmenší. Sestřenka není schopná ho pořádně vychovat...to je samé ťutu ňuňu. Já toho malého mám i přesto ráda, ale vadí mi bábino chování.. tak například když to vezmeme čistě teoreticky..já jsem u ní v bytě jen pár hodin denně, když chodím do školy, takže tu nevyužíváám v podstatěě žádnou energii..za celého půl roku, co tu jsem, jsem sporák zapla jen párkrát a jediné, co tu využívám je tak 3x denně spláchnutí WC, varná konvice a jednou za 3 dny sprcha (ano, je to šokující, ale nevím, jak to popsat. Připadám si trapně, ale mám strach,že se do mě vsákne voda a přiberu z toho). Ale platím jí i za tohle nájem, který mi chce ještě zvednout..a to je to moje vlastní rodina..s ní jsem odmalička trávila nejvíc času, byla mi vzorem. Jenže časy se mění, teď už tomu tak není..Teď už se všechno svede na mě, vše, co se ztratí, jsem já ukradla, co se pokazí, to jsem já pokazila..zkrátka JÁ za všechno můžu.

538433_488377484545802_2074746241_n_large

A proč jsem vlastně tohleto zmínila? Protože na to, když se chce někdo dostat z anorexie nebo bulimie, má pro to téměř vždy podmínky nebo alespoň někoho, kdo by ho v jeho udravování se podporoval..já ne. Jsem sama jak na tohle (jelikož kamarádi to o mně ani neví, kromě těch, co tím trpí také), tak na všechno ostatní. A to se pak těžko s něčím začíná a o to hůř se nabírá víra v to, že jednou by mohlo být líp.

Shrnula jsem to ještě pořád dost stručně, to mi věřte. 
Jsem ráda, že vy mně držíte nad vodou.

Vaše Andie

Komentáře

  1. Ahoj Andie,

    moc děkuju za pozvání na tvůj blog, těším se, co všechno si přečtu. Přidala jsem se mezi tvé čtenáře a musím říct, že máš mou plnou podporu. Věřím, že vše zvládneš! A recepty jsou skvělé, hned zítra nějaký vyzkouším.

    Tímto tě chci také pozvat ke sledování mého blogu www.rockingbody.blogspot.cz . Blog teprve rozjíždím, ale doufám, že se přece jen najde někdo, kdo mi už v začátcích pomůže.

    Hodně štěstí v blogování!

    OdpovědětVymazat
  2. Andie držím ti palce ať se z toho dostaneš tak jako já a vím, že ta cesta není lehká a musím ti říct, že občas ještě teď mám ty divné stavy jako před tím.

    OdpovědětVymazat
  3. Andie,
    tento článek je plný emocí,věřím že vše zvládneš ;)
    a od nás čtenářů máš plnou podporu :)
    těším se na další článek.
    Děkuji, za pozvání,a jsem tvůj čtenář.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Evi děkuju mockrát za podporu a krásný komentář, moc mě to podpořilo ♥, budu ráda, když se ke mně budeš často vracet :)

      Vymazat
  4. Hello from Spain: encouragement. You can get out of that darkness. Keep in touch

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Thank u very much, honey! I will try.

      Vymazat
  5. Ahoj, četla jsem tvůj komentář u mě na blogu a ráda budu chodit na tvůj blog.. A chtěla bych ti jenom říct, že jestli budeš studovat dálkově nebo mít individuální studijní plán, moc super to nebude. Vím o čem mluvím, věř mi. Držím ti palce, ať se daří :)

    OdpovědětVymazat
  6. To je hrozné, rodina je přece ta, na kterou se můžeme vždy spolehnout, měla by tu pro nás být, když nás zradí přátelé, když jsme nemocní, když je nám nejhůř... Ale já věřím, že to i bez jejich podpory zvládneš, zníš jako silná holka! Hodně štěstí s plněním plánu:)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Thank you for taking the time to write a comment on my blog. I really do appreciate ♥

Oblíbené příspěvky