Co mi bulimie a anorexie vzaly

Dlouho mi trvalo, než jsem se odhodlala na toto téma napsat. Ale ráda bych vás varovala, co všechno se vlastně může stát, když do tohoto začarovaného kruhu spadnete..Tak jdeme na to!


E2f56663f1f77a538f47e82d7ee34ee5_large
  • Vypadané, lámavé a škaredé vlasy











K tomuto snad můžu říct jen jedno. Nikdy jsem nemívala nějak extra husté vlasy, ale poté, co jsem touto nemocí onemocněla, skoro všechny vlasy mi vypadaly, jsou matné, bez lesku, strašně elektrizují, jsou křehké a když je dám do culíku, vypadá to spíš jako prasečí ocásek. Proč je tomu tak vám asi nemusím vysvětlovat..jen bych to shrnula- týrání vlastního těla, které máme milovat a nedostatek nebo lépe řečeno spíš deficit minerálů a živin potřebných pro obnovu. 
  • Otoky                                                               
Tady se možná mnozí z vás zaseknete, ale ano, je tomu tak. Ne sice u každého, ale u mnoha lidí ano. Proč anorektičky a bulimičky trpí také otoky? Variant je více. Ta nejčastější bývá naprostý proteinový deficit. Když má tělo dlouhodobě nedostatek bílkovin, tak najednou neví, jak má hospodařit s vodou a ukládá ji do podkoží. Proto se najednou probudíš a prsty máš dvakrát takové než předchozí den. Já jsem tímto problémem bohužel hodně poznamenaná, jak tou první variantou, tak i touhle, kterou nyní povím. Projímadla - jsou cestou do pekla. Ze začátku se vám to zdá naprosto úžasné, protože v začátcích to poměrně dobře zabírá. Ovšem pozor, ne na hubnutí tuku, ale jen odvodnění organismu. Při vyšších dávkách projímadel máte stolici zpravidla průjmovou, tudíž ze sebe dostáváte především vodu a to tělu nevýslovně škodí. Dochází k nerovnováze iontů a elektrolytů v těle, což poté způsobuje disbalanci (nevyváženost) tekutin v těle. Takže místo toho, abyste po nich zhubli, jak jste očekávali, přiberete a ne málo. Navíc musím podotknout, že tato varianta je rovněž neúčinná hned ze dvou důvodů. 

Za 1.) jídlo, které jste snědli se stráví už v tenkém střevě, kdežto projímadlo působí až v tlustém střevě, takže úbytek na váze na sobě vůbec nemusí vaše okolí poznat.

Za 2.) jsou cestou k záchvatovitému přejídání - jednoduše oslabují vaši sebekontrolu. Nesníte už jen jablko a jogurt, jak jste byli zvyklí, ale dáte si k tomu ještě tři rohlíky s nutellou, protože víte, že to ze sebe stejně dostanete pozdějším sezením na záchodě. Ve většině případů lidé přiberou namísto toho, aby zhubli.

Touto problematikou sama trpím a nedokážu se toho zbavit, proto jsem se odhodlala sama k hospitalizaci. A ráda bych všechny před tímto svinstvem varovala. Problematice laxativ a diuretik se budu zabývat samostatně v jednom z následujících článků v této rubrice.

  • Kazivé, zažloutlé zuby

Jo, já vím. Tento obrázek je obvzlášť nechutný, nicméně odpovídá realitě. Hůř jsou na tom ze zuby bulimičky, které zvrací. A proč je tomu tak? Žaludeční šťávy, které se při zvracení dostávají do ústní dutiny naprosto ničí zuby a způsobují jejich kazivost, lámavost a zažloutnutí. U anorektiček a bulimiček, které nezvracejí, je tohle ale také problém. V důsledku disbalance živin v těle, zejména vápníku, dochází k témuž procesu i u takto postižených dívek.
Nerada to zmiňuji, ale tohle je už nevratný proces...vlasy vám znovu zase narostou po nějaké době, ale zuby už nemáte mléčné a můžete si je nechat bělic kde chcete, ale tím je poškodíte ještě víc natolik, že vám může vypadnout rovnou celý zub.

  • Agrese, ztráta zájmů, výkyvy nálad
Ne, že by tento problém nepostihoval i ostatní, ale tady má speciální význam. Ke všemu dochází opět a stále z nedostatku živin. V tomto případě je příčinou náš nevyživený mozek...tento orgán jede přímo na cukr, když to takhle řeknu a takto nemocní lidé cukru zrovna moc nepojedí..mám namysli i rychlé sacharidy, ne že by jel mozek vyloženě na čokoládě. To poté způsobí výkyvy nálad, ztrátu zájmu o sex, ztrátu kamarádů apod. Je to logické...pokud to čtete vy, zdraví, tak jistě se vám někdy už stalo, že když máte hlad, nemůžete se soustředit na práci a jste nepříjemní na ostatní jako byste si na nich chtěli vybít svůj vztek. V extrémních případech znám i lidi, kteří například popadli váhu a rozbili s ní zrcadlo apod. A popravdě jeden z extrémních případů jsem i já a nejsem na to zrovna pyšná. Doma jsem roztrhala na kousky album z naší první společné dovolené u moře, když mi bylo 10 let. Měla jsem v tu chvíli na matku strašný vztek a udělala to v podstatě na truc, aby zjistila, že mi prostě vadí její nezájem a to, jak se ke mně chová. To album bylo vyzdobeno sušenými kytičkami z Kréty, pohlednicemi, popisky apod. Bylo to nejkrásnější fotoalbum, co jsme doma měli a hlavně - bylo plné vzpomínek. Jak si lépe něco zapamatovat a zvěčnit než fotkou? Dnes je mi to strašně líto a při psaní těchto řádků se mi derou slzy do očí. S matkou nežiju a nevycházím, o tom žádná, ale když jsem ji pak kvůli tomu viděla brečet, měla jsem větší vztek na sebe než na ni. Když si vzpomenu na ty kousíčky alba rozstříhané po celém pokoji, povalené po koberci až směrem do ložnice...je mi tak nepopsatelně úzko.

Original_large

  • Důvěra
Je to to nejcennější, co můžeme od člověka získat. Jeho důvěru. Jenže důvěra je sama o sobě tak křehká a zranitelná, že když ji jednou narušíme, už se nám nikdy nepodaří získat ji zpátky. A já zklamala hodně lidí a taky hodně lidí mi už dnes nemůže věřit. Nemluvím jen o tom, že samotná anorexie/bulimie lže za vás ať už v tom, že popřete, že jste dneska nic nesvačili nebo se vymluvíte "jsem plná, nemám hlad", ale v mém případě to dosáhlo až ke krádežím. Nikdy jsem naštěstí neukradla nic v obchodě nebo tak, jak se tomu u mnoha bulimiček stává, jenže přišly chvíle, kdy jsem neměla vůbec žádné peníze a měla jsem rozpůjčováno všude kolem a tak jsem sáhla do peněženek své rodiny. Je pravda, že kdybych s nimi měla dobrý vztah, nikdy by se to pravděpodobně nestalo, ale nedostávala jsem kapesné a neměla žádné příjmy a projímadla pro mě byla a jsou drogou..v tehdejší době to byly i prášky na hubnutí, diuretika a podobná svinstva, kterými jsem se ničila. Upřímně, asi tušíte, že se mi o tom nepíše zrovna lehce a s chladnou hlavou, ale mým mottem tohoto blogu je uvádět věci na pravou míru a říkat je takové, jaké opravdu jsou. Sama na sebe nejsem za tohle zrovna pyšná, dlouho mi trvalo přiznat si, že jsem závislý člověk. A mělo to naprosto stejnou váhu jako u závislého člověka např. na pervitinu..když nemáš peníze na "svou dávku", jsi v koncích a byl bys schopný si sáhnout i na život, ale namísto toho sáhneš do peněženky tvých blízkých, protože tvůj život ti je stále alespoň trochu vzácný. Teď je mi zle z toho, když musím jít domů a matka jde např. do vinotéky, co je u domu a než odejde na ty 2 minuty pro víno nebo tyčinky, přepočítává drobné, co má v obálce v kredenci, aby věděla, jaký je původní stav a poté si to zkontroluje, jestli něco nechybí mezitím, co jsem byla doma osamotě. A víte, kam až může tohle vést? Matka po určité době začla být paranoidní. Například když jsem se její peněženky v noci ani netkla, ráno si vsugerovala, že tam měla předchozí den tolik a tolik peněz a obviní mě, že jsem ukradla stovku..někdy i tisícovku, což bych si teda opravdu netroufla! V tuto chvíli už se jedná ale o křivdu a tu nemám ráda, nicméně můžu si za ni sama. Teď vždy, když se doma něco ztratí nebo někdo nemůže něco najít, automaticky se to svede na mě. Např. prstýnek...jenže já se toho ani nedotkla, matka ho pak zpětně našla a omlouvala se mi za to. Ale až nastal podobný případ znovu, opět mě neprávem obvinila.
A tady se dostáváme do začarovaného kruhu. Jednou narušíš něčí důvěru a už nikdy ji nezískáš zpět.  Já tohleto vždycky přirovnávám k talíři. Jednou ho rozbiješ, můžeš ho sice slepit, ale už navždy v něm budou ty slepené spoje a bude na něm viditelné, že už byl jednou rozbitý. A přesně tak je to i s důvěrou.



  • Přátelé
Tohle téma je pro mě rovněž dost smutné, ale napíšu vám o tom. Jsem si jistá, že i vy, holky, co trpíte touto nemocí mi budete velmi dobře rozumět a soucítit se mnou.
Ač nevědomky, tak postupem času..asi ve střední fázi nemoci už pro vás neexistuje nic jiného než posedlost hubnutím, jídlem, inspirativními obrázky apod. To způsobí ztrátu přátel, jelikož si jich nebudete všímat, jste najednou strašně introvertní, nezajímá vás vaše okolí, jen to, kdo je hubenější než vy a chcete ho dohnat. Dřív jsem byla zvyklá povídat si s děckama o přestávkách, hrát hry, drbat o tom, jakou příšernou garderóbu měla učitelka dějepisu na sobě v týž den a dnes? O přestávce jsem buď schovaná na záchodě nebo jen tak sedím v lavici nebo v zadním koutu třídy a jsem zahleděná jen do svého mobilu a své mysli. A že by mi mezitím hlavou proudily nějaké pozitivní myšlenky se zrovna říct nedá. 
Rovněž jsem chodila s kamarády ve volném čase ven, navštěvovala různé zájmové kroužky, jako např. keramika, aerobic, posilovna, zumba, němčina na jazykové škole a jak je tomu teď? Nechodím do žádného kroužku, nevěnuju se ničemu, co by mě bavilo, naprosto jsem ztratila veškerou kreativitu, která ve mně dřímala a tak ráda bych se jen tak ráno probudila a mohla si říct, že tohle všechno byla jen ošklivá noční můra.
Taky jsem chodila na zábavy, diskotéky. A dneska? Vždy se na něco vymluvím, proč zrovna v ten a ten den nejdu. Dokonce jsem ani neoslavila svoje 18té narozeniny, což mě bolí ze všeho nejvíc, jelikož tento věk v mém životě znamená hodně změn. 

544139_388088197956775_1491534531_n_large

Mnoho přátel jsem tímto způsobem ztratila, ale také jsou tu ti kteří vytrvali a podporují mě v boji s těmito zákeřnými nemocemi. Sice tomu většina z nich vůbec nerozumí, to je pochopitelné, když se s tím nikdy dřív nesetkali, ale jejich podpora mi dává neskutečnou sílu pokračovat dál.

  • Ztráta studia
Několikanásobné hospitalizace. Ať už v normálních nemocnicích, jednotkách intenzivní péče nebo psychiatriích...vždy je to dlouhý proces a málokdo zvládne při takovémto nátlaku dokončit ročník, případně školu. Nedejbože před maturitou. Já takhle ztratila rok a půl školy. Příští rok jsem mohla maturovat, ale namísto toho trčím ve druháku jiné školy, než bych chtěla a k tomu hrozí, že ani druhák nedokončím, jelikož jsem na tom tak, že bych to raději ani nerozebírala. Ale znám holky, co takhle ztratily i práci nebo promarnily daleko více let studií.

549871_605868049426683_323702089_n_large

  • Zdraví
Tak..a dostáváme se k tomu nejvýznamnějšímu bodu. Určitě jste se všichni setkali s tou otřepanou frází "zdraví máš jen jedno"...ale já si sáhla na dno a dnes už tohle nepovažuju za otřepanou frázi, ale za životní moudro, kterým by se měl každý z nás řídit. Podělím se s vámi o svou zkušenost:
Po dlouhém nabádání doktorů k tomu, aby mi udělali vyšetření ledvin, jelikož jsem vůbec nečůrala a přibírala a neustále byla odulá, mě vzali na hemodialyzační centrum. Co je dialýza si mnozí z vás, co neviděli ty lidi, jak leží připoutaní k lůžku, asi nedokážou představit. Já jsem to taky nedokázala. Absolvovala jsem pohovor s doktorkou z tamějšího oddělení a ta si mě vzala hodně do parády. Popadla mě a vzala na dialyzační centrum, kde mi na lidech, kteří zrovna byli připojeni na dialyzačních přístrojích ukázala kam všude se bodá kanyla, vysvětlila mi, co všechno tohle obnáší, že si nemůžete odjet jen tak na dovolenou, protože jste odkázaní být 5 hodin denně na dialyzačním centru, kde vám očišťují krev. A co se stane, když dialýzu jednou nepodstoupíte? Vaše krev se otráví a umřete.Viděla jsem tam zhroucené lidi bez elánu, bez života...jak jejich krev proudí těmi tlustými hadicemi a filtruje se. Nejhorší je na tom to vědomí, že oni za to, že takhle skončili nemůžou, kdežto já si to vědomě způsobuju sama. A kde jsem teď? Opět omezuju tekutiny, nevylučuju a tím pádem podstupuju velmi závažné riziko, že mě nahoře zmiňovaný osud dříve nebo později potká. Vyšetření ledvin mi v té době vyšlo pozitivně, z čehož jsem měla nesmírnou radost, ale bůhví, jak je tomu dnes. Těžko říct....a co mě na tom zraňuje nejvíc je to, že se ničím, vědomě, ale nedokážu s tím přestat. Neumím si vážit zdraví tak, jak bych měla.

Bikram-j_c3_b3ga.pacif_-580x435_large

  • Zničené nehty
Tohle asi není pro nikoho žádná novinka, že při těchto nemocech se nehty z důsledku nedostatečné výživy lámou, třepí se, tvoří se záděry apod. 

French_manicure__29448_large

A teď na závěř: Vím, že mě za dalších dvacet minut napadne dalších milion věcí, co mi tyto nemoci vzaly a jak mě poznamenaly, ale tady šlo o myšlenky, které jsem měla v daném okamžiku. Kdybych to měla vše shrnout, tak bych apelovala na to, že anorexií ani jinou poruchou příjmu potravy krásy nedocílíte a už vůbec ne vyšší sebedůvěry. To jsou jen předsudky, které si kladete na začátku. Co byste měli z toho, že jste extrémně hubení, ale nehty máte odporné, vlasy skoro žádné, máte virážky po těle, spoustu nemocí s těmito souvísejících, špatnou náladu, jste bez energie apod.? Odpověď je NIC..akorát starosti.
A proto bych ráda podala pomocnou ruku všem, kteří chtějí proti těmto démonům bojovat. Vy můžete!! Je to běh na dlouhou trať, ale o to lepšího výsledku poté docílíte.

Hodně síly všem, mám vás moc ráda!

Vaše Andie

Komentáře

  1. Anonymní9/3/13 18:29

    Bože, už se prober husičko. Hraješ si tady na to, jak se vším bojuješ a přitom se do sraček dostáváš čím dál tím víc. Vypadáš jako troska a tady ze sebe děláš nevím co. Měla by ses vzpamatovat, všem jsi k smíchu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jseš ty normální?! Jak tohle můžeš napsat?! Jak ty to můžeš vědět, jestli s tím bojuje nebo ne ? Podle toho že jsi se dala jako anonym tak jsi ještě trapná... Nikdy nepoznas podle vzhledu jestli ta holka je v pohodě nebo ne.. Tak se zklidní a starej se o sebe..

      Vymazat
    2. Anonymní12/3/13 09:18

      Souhlas s nikol-kach

      Vymazat
    3. Anonymní20/3/13 07:50

      Buď rád/a, že TY jsi se nikdy do takových SRAČEK nedostal/a. Nevíš totiž o čem mluvíš!!! Ono je hrozně jednoduchý někoho soudit!!! Jen by mě zajímalo, kdyby jsi se někdy náhodu dostal/a do této situace, jak by jsi s tím bojoval/a TY!!! A není to zrovna jednoduchý, to mi věř!!! Protože to, že přestaneš zvracet nebo začneš jíst, ještě neznamená, že máš vyhráno!!! Já jsem pět let v pohodě, ale vlastně nejsem v pohodě....NEZVRACÍM a přesto jsem svůj boj nejspíš prohrála!!! Bulimie mi toho vzala hodně!!! A víš co? Předtím vším mi "bulimičky" taky byly k smíchu, ale do těhle sraček se vážně dostaneš ani nevíš jak! Takže se vzpamatuj a běž prudit někam jinam pane nebo paní "CHYTRÁKU"!!!

      Vymazat
    4. Takých chudákov je dosť,čo si zvyšujú sebavedomie urážaním iných. Najľahšie je napísať anonymne,chudáčik. Podpíš sa svojím menom,ak si za názorom stojíš a nehambíš sa zaň...A ak niečomu nerozumieš,radšej mlč. Lebo takto si za blbečka

      Vymazat
  2. Tyhle nemoci nám jenom berou, přitom se jich nedokážeme zbavit, svým způsobem je chceme... je to začarovaný kruh.

    OdpovědětVymazat
  3. Jo a Andy, toho debilního anonyma si prosím tě nevšímej.. takoví ubožáci jsou "nejlepší".

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V pohodě, zlato. Vždycky mezi námi budou zamindrákovaní lidé, kteří nejsou schopni se vyrovnat sami se sebou, natož s něčím odhodláním. Však na každou svini se najde varná komora, neboj :D :). A moc děkuju za komentáře :*. Máš naprostou pravdu...tyto nemoci jen berou...nedávají absolutně nic.i když něco bych našla, ale každopádně to negativní silně převažuje.

      Vymazat
  4. Smutný článek, věřím že jednoho dne se z toho dostaneš, držím palce ... a k smíchu rozhodně nejsi, spíš tě obdivuji jak otevřeně dokážeš o své nemoci psát.

    OdpovědětVymazat
  5. Anonymní9/3/13 20:19

    Držím hodně moc palce, ať se ti daří a ať toho démona porazíš! Pokud si to uvědomuješ a chceš s tím bojovat, máš už na půl vyhráno! Jen tak dál a NEVZDÁVEJ TO!

    OdpovědětVymazat
  6. It would be great if you could add a translate button to your page!! Then i'd love to read it! (:

    OdpovědětVymazat
  7. Tenhle článek Tě muselo stát hodně sil napsat. Držím Ti palce!

    OdpovědětVymazat
  8. smutný a zároveň skvelý článok...dievčatá sa aspoň dozvedia čo všetko im tieto choroby môžu spôsobiť...pretože to vôbec nie je (len) o strate hmotnosti ale v podstate o strate všetkého :(
    Držím palce ;)

    OdpovědětVymazat
  9. Po prečítaní týchto riadkov mi je celkom úzko. Držím palce nech sa z toho dostaneš. A prosím ťa pi. Tie posledné vety vôbec nie sú pekné!

    OdpovědětVymazat
  10. i think that this post is really a "eye opener" for everyone. it must have been difficult to have the courage to report this. the best of luck stay strong!

    OdpovědětVymazat
  11. Zajímavý článek. Držím palce ať to zvládneš a znovu do toho nespadneš. :)

    OdpovědětVymazat
  12. Vím o čem mluvíš, prožila jsem si hodně stavů ,,na dně" a byla na hranici nemoci jménem anorexie. Naštěstí jsem se sama z toho vymanila zavčas a teď mám ráda svou postavu, ikdyž ještě někdy zapochybuji.

    Ztratila jsem dva roky školy a můj mozek už není to, co bývalo. Mám problémy se žaludkem následkem stresu, plno nemocí následkem stresu, vypadala mi snad polovina vlasů a dál padá.

    Co se přátel týká jsem byla také mimo. Byla jsem divná, nudná, hrozná atd. Ale ti věrní, kterým jsem se svěřila to pochopili, řekli, že mě obdivují a vydrželi semnou.

    Přeji ti ať se ti daří co nejlépe. Psychická újma je ta nejhorší.

    Katie

    OdpovědětVymazat
  13. Milá Andie,
    ráda okukuju Tvé recepty a teď jsem si přečetla i tenhle článek. Je to hrozná nemoc a opravdu se s ní strašně bojuje a vlastně nikdy není úplně vyhráno. Jsi na skvělé cestě, tak se toho drž. Hlavně si obnovit zájmy a ono se to všechno postupně srovná...
    Hodně štěstí!

    Káťa H.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Thank you for taking the time to write a comment on my blog. I really do appreciate ♥

Oblíbené příspěvky