Takové neoblíbené úterý

Je úterý, že jo? Snad se nepletu.
Jinak krásné ráno přeji všem :*,
nevstávalo se mi dnes zrovna dobře, zato včera to bylo o dost lepší. Nikdy jsem nezažila, co to je pohlazení od maminky na dobré ráno nebo tak něco, ale mamka od Maruš mě tak hezky probudila. Nezdá se to, ale někdy, když ji člověk chytne zrovna v náladě, kdy lká na všechny okolo, jaká je to a to ***a :D, tak to vážně stojí zato. Takovou ji vážně neznám, ale včera jsem měla tu čest. Teď už odbilo 8 hodin ráno a já už toho sežrala jak na celý týden. Bože, mám takové výčitky a takovou chuť jít zvracet, ale když mně to nejde, moje záklopka je až moc silná (bohužel nebo bohudík ?). Nicméně zrovna si chladím na schodech venku kýbl čaje ze senny, ostatně jako každý den. Jsem prostě nepoučitelná. Hodně mě znervózňuje (a někdy i pomáhá), že se tu nemám kde vážit, protože tu váha není. Ale já se obávám, že i kdyby byla, tak bych na ni nestoupla. Kor ne kdyby byla digitální. Tu člověk postaví na jednu dlažební kostku a má 54kg, postaví ji na druhou a má 65kg, postaví ji na koberec a má 41kg ..nenávidím digitální váhy! Zlaté klasické, ty vydrží staletí, nemusí se v nich vyměńovat žádné baterky a aspoň váží relativně objektivně. Musím jít dneska.teda respektive za chvíli k doktorce na odběry a se sběrem moči, jenže jelikož jsem tu jakože "na návštěvě", tak tu nebudu střádat do džbánu moč za 24h, aby si mysleli, že jsem nějaký pošuk ne?! Takže jsem se od rána docela dost nalila, ale ne a ne ze sebe něco dostat, musím načůrat aspoń jednu zkumavku, ale zatím v ní nemám nic a to už jsou to 3 hodiny, co jsem do sebe kopla ty kýble kafe apod.

Tumblr_mhpu5rxtyi1rao76ao1_500_large

Možná si řeknete, proč sem dávám tu fotku. Jednoduše proto, že už je to dost dlouho, co uvažuju o tetování. Jednou už jsem tu i psala článek na toto téma. Důležité pro mě je, aby ta kérka měla svůj význam, tedy hlavně význam pro mě samotnou. Je mi jedno, jestli si to ostatní nebudou schopni přeložit. Tím líp. Když to takhle píšu, tak mě to nutí přemýšlet a dochází mi, že na odběry by se mělo chodit nalačno.a sakra! No co, aspoň mi konečně prokážou tu cukrovku, kterou mě vždycky straší. Všechny symptomy k tomu mám..ne tedy, že bych si z toho chtěla dělat srandu, ale už věci prostě beru tak, jak jsou. I když si za to můžu v podstatě sama (skoro). Já nemám problém být zodpovědná sama za sebe. Dneska mám mít ve škole ještě referát z psychologie, kterému jsem se zdárně vyhýbala skoro měsíc, ale tentokrát mě to dostihlo a nemám na vybranou. Co mám dělat?! Přemýšlím, že u doktorky nasimuluju, že je mi špatně a že mám trochu teplotu třeba, ale ona mi to už taky nežere, ani se jí nedivím. Prostě už mě to ubíjí, že se bojím chodit do školy jen skrz to, že se ráno přejím, když je to pro mě už taková rutina vlastně. Ale nejsem v tomto stavu schopna jít mezi lidi, natož do školy. To léčení mi doufám aspoň trošku pomůže, když budu sama chtít. A já chci, jen je to strašně těžké, což tu ví asi každý. Můj chorý mozek si říká, jaké by to bylo úžasné vrátit se do dob restriktivní anorexie, kdy jsem měla výčitky z jednoho rajčete za den a hrsti kukuřičných lupínků. Teď bych tohleto musela tak milionkrát znásobit. Na jednu stranu mi po 18ce začal život, kde si v podstatě skoro o všem rozhoduju sama, ale na stranu druhou mě ovládá moje nemoc a tohle je jeden z důsledků. Nedokážu ani chodit do školy. To byl taky spouštěcí signál pro mě, abych se šla léčit, protože to takhle donekonečna prostě nejde. Ale ještě je to měsíc a něco, než nastoupím, takže kdo ví, co se do té doby stane. Abych pravdu řekla, jediné, co mě hodně, ale vážně hodně drží je tento blog. Možná se to zdá jako paradox, ale já si nedokážu psát svůj deník ručně, protože mám výčitky z každého písmenka, které napíšu špatně, což vede k tomu, že nakonec vytrhnu celý list a píšu to celé odznova a takhle dokola a dokola, takže jistě pochopíte, že to nikam nevede. Tady mám písmo pořád stejné, můžu si to tu naaranžovat jak chci, nestojí mě to žádné peníze, akorát teda spoustu stráveného času, ale ten já tu s vámi trávím ráda. 


Jinak tu fotku, kterou tu vidíte mi namalovala kamarádka Klárka. Nebylo to pro mě sice žádným překvapením, jelikož jsem ji o to sama poprosila :D, ale udělala mi tím velikou radost. Já umím kreslit jen podle předlohy, o což by ani nešlo, ale portréty, které nakreslím se v závěru nikdy nepodobají osobě, kterou mají ztělesňovat :D. Nicméně já už se pro tuto hodinu s vámi rozloučím, přátelé a jdu do toho ústavu zkrotit své deprese. Tady sezením v kuchyni bych stejně nic nevyřešila. Chce se mi plakat, chci křičet, mám chuť si říznout do toho zápěstí ještě hlouběji než předevčírem, ale musím, musím prostě jít..

btw: nezapomeňte se hlásit do giveaway :)

Komentáře

  1. Jo nedávno jsem taky musela sbírat 24 hodin moč, to bylo vážně úžasný:D A upřímně jsem dost vyděšená, já myslela, že je pondělí... sakra:D

    OdpovědětVymazat
  2. Dnes jsem se pročetla Tvým blogem a musím uznat, že mě to skutečně zasáhlo. Sama jsem překonala anorexii a dodnes beru léky na deprese, ale Tvůj příběh je vskutku srdcervoucí. Pokud by sis chtěla vyměnit pár řádků s podobně "postiženým" člověkem, napiš na můj blog a já se ozvu.

    P.S. - Je mi 18 stejně krátce jako Tobě a už také nebydlím doma, těžká situace takže si myslím, že máme společného víc, než si myslíme. :) Hezký večer

    OdpovědětVymazat
  3. Kamarádka je šikovná!:) Je to krása!

    OdpovědětVymazat
  4. Jo digitální váhy taky nesnáším, není nad klasickou. O tetování uvažuju už taky pár let, ale pořád jsem se k tomu nějak nedostal, nee že bych se bál, ale chce to správně vybrat, je to přece na celý život ... :) snad ti to ve škole dobře dopadlo, měj se hezky :)

    OdpovědětVymazat
  5. Anonymní20/3/13 07:58

    Nikde tu nevidím e-mailovou adresu na Tebe, to je schválně?

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Thank you for taking the time to write a comment on my blog. I really do appreciate ♥

Oblíbené příspěvky