Nenech druhé se sebou manipulovat


(57) Tumblr

V podstatě bych mohla taky říct, že je to jedno. Je to přece jejich problém, že tě zatracují a pokud pro tebe tito lidé nemají vyloženě nadpozemský význam, potom vypouštěj jejich řeči druhým uchem ven.
Jenže mě nápad na tento článek nenapadl jen tak náhodou. Potýkám se s tím dnes a denně. Nikdy se mi to nechce vyhnout..jako bych byla prokletá..(?) pozn. řeknu vám, že o tomhle poslední dobou dost často přemýšlím. Neustále slýchávám jen to, jak nikdy nedotáhnu nic do konce....školu, cestu do Anglie, svou nemoc apod. Jenže ti lidé nevidí, co se skrývá za tím. Jinými slovy řeknou A, ale neberou v potaz B. Je to smutné, ale je to tak.




Víte, dost mě to štve, že do čehokoli se pustím, to nedotáhnu do konce. Ale komu by se taky chtělo, když v průběhu vašeho boje, kdy bojujete o respekt druhých lidí a především úctu sami k sobě a neustále vám jen někdo podsouvá, že to stejně dopadne tak, jako minule, čili neúspěchem. Vždy se pro něco rychle nadchnu a pustím se do toho, jenže ten strach a obavy z toho, že to dopadne tak, jako posledně, jsou jednoduše silnější než já. A to vy ostatní nemůžete dopustit. Ani já ne!
Někdy je více než potřeba prostě jednou za čas vypnout. Ale každý jsme jiný a každý máme jiné potřeby. Na některé je toho málo, na jiné naopak až moc, tudíž každý máme individuální potřebu k tomu, jak často vypneme. Je úplně v pořádku, že vypneš i 4x týdně, pokud cítíš, že to potřebuješ. Musíme respektovat sami sebe. Do té doby nás ostatní respektovat nebudou, dokud my nezačneme si sami sebe vážit.
Tohle období pro mě znamená jen samotu, smutek, nejistotu. Ten krok do neznáma, kdy nevím co bude, se vždycky ukáže v pravém světle jako krok, který je opět neúspěšný. Měla bych si hledat někde inspiraci, motivaci k tomu, abych šla dál, obula nové boty a dobojovala to, co potřebuji především sama pro sebe. Lidé pro mě vždy znamenali hrozně moc. Rovněž i jejich názory. Dnes v hloubi duše vím, že jsou to jen řeči, které od nich nemají žádnou váhu, ale přesto mě to dál a dál zraňuje. A strategie na tohle?- Nenechat se zranit...a to se budu muset naučit.
Nenechte ostatní, aby s vámi jednali jako s kusem hadru, pokud si to nezasloužíte a sami buďte ochotní přiznat chybu, které jste se dopustili vy sami. To vás naučí odpouštět sami sobě a poté se naučíte odpouštět i druhým.

Mám vás ráda a abych pravdu řekla, drží mě tu už jen tento blog.


Komentáře

  1. Bojuji s bulimií už přes půl roku a vždy, když mám pocit, že to nezvládnu a stáčím se zpět na špatnou cestu, pročtu si tvůj blog a získám novou chuť do boje. Děkuji, že jsi, vedeš tento blog a rozšiřuješ povědomí o problematice PPP. Přeji ti hodně štěstí, síly a veřím ti. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Taky nikdy nic nedotáhnu do konce, ale upřímně přiznám, že je to často moje chyba, malé odhodlání, sebevědomí . . . možná kdybych cítil větší podporu od okolí, ale tu nemám. Je dobré vědět, že nejsem sám, kdo má stejné zkušenosti. Tvé články mě, ale motivují něco změnit a zkoušet to dál a za to ti moc děkuju. Přeji ti a vím, že jednou tohle všechno překonáš a budeš konečně šťastná :)

    OdpovědětVymazat
  3. Kéž by bylo tak jednoduché, vykašlat se na to, co si o nás myslí a co říkají druzí. Svět by byl mnohem krásnější a jednodušší, veselejší. Těm, kteří se od toho nedokážou odprostit, nezbývá nic jiného, než bojovat, aspoň trochu. Hodně štěstí v boji!

    OdpovědětVymazat
  4. Já mám zase potřebu vše dotáhnout do konce... hrozný perfektcionismus :/ Že lidi jsou svině to není nic nového.. Budou ti závidet i hezké počasí na pohřbu :) Hlavně bud sama sebou

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Thank you for taking the time to write a comment on my blog. I really do appreciate ♥

Oblíbené příspěvky