Kolik toho zakryje smích../ Fake smile

Hezký večer vám přeji, pokud možno,

neměla jsem původně vůbec v plánu dnes přispívat článek do rubriky Diary, ale tak nějak jsem cítila potřebu se k mnoha věcem vyjádřit. Kolik toho dokážeme zakrýt pouhým úsměvem? Asi se všichni shodneme na tom, že mnoho. Není to první den, co se tak cítím. Vlastně bych si jen těžko vzpomněla, kdy tohle začalo, každopádně jedno vím jistě, a to jest to, že neznám příčinu tohoto duševního rozpoložení.


Když vezmu v potaz už jen pouhý fakt, že po téměř 8 letech, ne-li déle, jsem poprvé pokročila někam, o čem kdyby mi někdy někdo řekl, že dokážu, vysmála bych se mu do obličeje v doprovodu mého ironického úsměvu, tak si najednou nedokážu plně uvědomit, že se to opravdu stalo, ale samozřejmě si nenalhávám, že když dokážu více méně držet pod kontrolou stravovací režim, že jsem vyléčená. Nejsem.
Víte, porucha příjmu potravy v mém případě nebylo žádné plánované hubnutí v tom pravém slova smyslu. Určité předpoklady k tomuto onemocnění jsem měla už někdy v 8 letech, kdy jsem už několik let předtím musela být schopna vše si vyřizovat sama, na nikoho se nespoléhat, a když se v té době opravdu velkou náhodou stalo, že bych na něco zapomněla či nesplnila požadavky mého úzkého okolí. Na tohle období dětství moc s úsměvem nevzpomínám. Musím ovšem přiznat, že jediné, na co si z té doby pamatuju, bylo to, jak jsem s matkou brala spalovače tuku  a organizovala mi mnohokrát týdně fitko, různé pohybové kroužky, povinnosti týkající se domácích prací aj. Nevím, zda jsem to tu psala, myslím, že spíše ne, ale nechci tu do toho moc šťourat. Na základce jsem čelila šikaně a jakožto dítě, co bylo duševně předčasně mnohem více vyspělé než jeho vrstevníci, nemluvě o sebeúctě sama k sobě, jsem nedokázala s tímto urputným stresem nakládat. Proč? - protože jsem se neměla ani na co těšit poté, co poslední vyučovací hodinu hodiny ukazovaly 5 minut do závěrečného zvonění.

find ur great perhaps 🔺


Nebudu detailně vše rozebírat, ale primární bylo to, že jsem nic jiného než bolest neznala. A když mě  náhodou měl někdo rád, neviděla jsem to..je sice možné, že jsem to pouze nechtěla vidět a byl to pro mě jeden velký optický klam, ale nevěřila jsem sobě, tudíž ani ostatním. Když se nemáte rádi, nemůže mít ani nikdo rád vás. Jasně, zní to jako otřepané klišé, jistě jste o tom mnohokrát slyšeli, ale opravdu je to tak. Opak přichází v úvahu též, ale vztah dvou osob je rozdílný v tom, že nesebevědomý člověk k sobě přitahuje lidi sobě podobné. Lidi, kteří např. válčí s depresí, procházejí těžkou nemocí nebo hledají sami sebe a v případech, kdy se stane osoba vyznavačem určitého, pro ně "životního poslání", lišit výrazně svým vzhledem od ostatních, se stává obětí široké veřejnosti. Samozřejmě i jiné případy se dějí. Ale nepsala bych o tom, kdybych o tom nebyla sama přesvědčená a jako obvykle ze mě mluví vlastní zkušenost. Dala bych za to ruku do ohně.

add a caption

V prvé řadě jde o to, že mám v hlavě neuvěřitelný bordel, miliony myšlenek, sebedestruktivních dojmů, léků, které by mi správně měly vyrovnávat hladinu náladových hormonů a kvadrilionu dalších věcí. Mám tendence skákat z jedné věci na druhou a naopak, nevím, co napsat první, nevím, zda to vůbec píšu já (ne příznak schýze, ale nevím, jestli to tak opravdu myslím), nejsem si jistá ničím, nikým, a už vůbec ne sama sebou. Když jsem ležela v nemocnici, myslela jsem si, že už bude jen dobře, ale nestalo se tak. Po psychické stránce to jde z kopce a není dne, kdy bych nepomyslela na to, jestli nebude lepší vše skončit a jakou větou započít dopis na rozloučenou. A co je příčinou? SAMOTA, NEJISTOTA, LIDÉ...
Samota mi nikdy zas tak výrazně nevadila, zato lidé mě iritovali vždy. Bývala jsem ten typický introvert..a abych to dořekla, řeknu to teď slangově jako kdybych to říkala kamarádce, co sedí vedle mě. Když jsem ležela ve špitále, všichni mě strašně milovali. Ovšem jak jsem se vrátila, mají mě všichni u prdele. Nebo třeba nemají, nebudu zase tak přílišně kritická, ale ví, že samotou trpím a vždy, když někoho po svém boku potřebuji, tu nikdo není. Za to já jsem tu pro své přátele vždy.

Chceš číst dál? - rozklikni článek!


 Dnes mi dobrosrdečnost připadá jako civilizační choroba, která by se v tomto zvráceném světě měla začít léčit. A na tuto "nemoc" vždy doplatím. Spolubydlící z pokoje si  našla přítele, já jí to samozřejmě moc přeju, ale když mi napsala během toho, co jsem byla mimo město na několik dní, že na ni lezou chmury, okamžitě jsem ještě ten den přijela s čokoládou ji rozveselit. Ale teď, když potřebuju já ji, si uvědomuju, že má jiné priority. Chápu, když někoho milujeme, chceme s ním trávit všechen možný čas, ale jako bych to říkala jen tak, jako že to nemyslím vážně. Ublížil mi tento přístup, ale mám ji stejně ráda, je to fajn holka. Říkala jsem si, kolik mám úžasných přátel, ale když nejsem oficiálně v úzkých, dělají, jako bych nikdy neexistovala. Někteří mají hodně práce, jiní zase školu, údajné učení, které bude trvat celý den i celou noc a jiné důvody a výmluvy. Říká se, že člověk se může spolehnout pouze sám na sebe, ale nejhorší je, když se nemůžete už ani na sebe spolehnout. Něco ovládá můj život. Něco, co nemám pevně v rukou, abych s tím mohla nakládat dle svého uvážení. Už končím, mám v hlavě  takový mix, že mě drží při životě jen touha zavřít oči a zaspat celý rok. Možná nebudete chápat, co tím chci říct, ale třeba se v tom někdo svým způsobem i najde. A to je důležité...chci, aby tyto články byly užitečné pro vás všechny a přiměly vás k tomu, se zamyslet nad věcmi, nad kterými normálně nepřemýšlíme. 

Dobrou noc!

Andie Ch.



Komentáře

  1. Andie,
    moc ti rozumím, znám spoustu takových lidí, s podobným problémem a scházíme se na FB ve skupině, kde vždycky na někoho narazíš, navíc se tam vzájemně chápeme, protože kdo tohle nezažil, ten nemůže pochopit. Takže jestli chceš, přijď mezi nás, třeba jen omrknout. :) A my jsme tam většinou právě ti, co hned běží, když někdo něco potřebuje, no prostě jak to píšeš, nechci to tu dál pitvat.
    https://www.facebook.com/groups/575087569198432/

    S pozdravem, nejsi v tom sama :)
    blog Měj se ráda

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj,
    zrovna dneska jsme měli psychologii a měli jsme o sobě říct jednu dobrou a jednu špatnou vlastnost.. Dvě holky řekly, že mají problém s tím, že jsou ochotné pomoci, ale často i těm lidem, kteří to ani neocení. Sama jsem taková taky byla, ale poučila jsem se. Od té doby prostě musím vědět, že ten člověk za tu mou pomoct stojí. Příště je možná lepší se na toho člověka pro jednou vykašlat, ať mu dojde, že tvá podpora není samozřejmostí a začne si jí potom vážit..

    Držím palce, ať je mix rychle pryč!
    http://skills-of-art.blogspot.cz/2014/10/44-pumpkins-everywhere.html

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj, je to zvlastni cist o nekom cizim a citit to podbne. Obcas mam takove stavy, ale pak se podivam do zrcadla, usmeju se na sebe a reknu si, ze to vsechno delam pro sebe, ne pro nikoho jineho. A kdyz chce nekdo pomoct, tak to neni problem, ale pomoct musi jit dvema smery: tam a zase zpet. Drz se motta: Jsi tu pro sebe, ne pro ostatni. A bude ti lip ;-) Drzim pesti, at se brzy vrati dobra nalada a psychicka pohoda!
    bára.kára blog

    OdpovědětVymazat
  4. Ahoj, děkuju moc za článek. Je tam lehce psaný a upřímný, vůbec nestrojený a vybízí k zamyšlení. Ráda si přečtu více, je to v určitém smyslu i motivace. Ale především, nezapomeň, že na tebe všichni moc myslíme! :)

    OdpovědětVymazat
  5. sdsdfsdf7/9/15 09:40

    Nice picture,You look absolutely stunning!

    http://www.2015cocobag.com

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Thank you for taking the time to write a comment on my blog. I really do appreciate ♥

Oblíbené příspěvky