Zase na kus řeči

Dneska to od rána nezačalo zrovna v dobrém duchu, takže jste se konečně dočkali a po měsících je tu článek vykecávací.
Není to počasím, jak by každého napadlo. Jenom to na mě tak padlo. A neustále čekám na zázrak, kdy budu mít možnost se zase odstěhovat někam, kde budu mít samostatný pokoj.
Tady se to fakt nedá, všechno špatně. Ani nám na Moravě pořádně nemrzne :/ :D, škoda, že nebydlím na Šumavě nebo někde na východě Čech, kde mají pořád zimu a mráz a tady nic, tady je to jak v létě. Už mě nebaví to neustálé rýpání v téhle domácnosti, že nic nedělám, přitom dělám, ale prostě vždycky to bude málo a i kdybych udělala všechnu práci světa, pořád to bude tak, že vlastně nedělám nic. Taky mám otřesnou povahu, protože si nenechám ---- na hlavu nesmysly, které mi někdo předhazuje, aniž bych je skutečně dělala...Znáte to taky, že můžete dělat cokoli, ale někdo vám neustále bude znepříjemňovat život a svou nespokojenost sám se sebou obrátí proti vám? Úžasný to počin, že? Řeknu vám, ještě, že tu mám to moje miminko kočičí, co mi dělá takovou radost už jen tím, že je.
No, myslím, že svou dávku svěřování jsem si pro dnešek vybrala a aby článek nebyl moc strohý, nechám se unášet myšlenkami a budu psát, co mě napadne a co se tak všeobecně událo nového za celou tu dobu, co jsem ten svůj vykecávací deníček přesunula do pozadí.
Nedokážu vysvětlit, čím to bylo způsobeno, ale byl to jakýsi zásek, kdy jsem se nemohla skoro dva roky dokopat absolutně k ničemu, natož napsat článek.

Nějak jsem se stáhla do ústraní bylo vymalováno. Ale víte, co na tom bylo tak zajímavé? Že jak nám ten život rychle utíká před očima den za dnem, nestačíme si všímat drobností, které, když se spolu za delší dobu spojí v jednu velkou bublinu, nás neskutečně ovlivňují.
 Začalo to asi tím, když jsem se ocitla už úplně bez prostředků, takže šlo všechno sešupem po prdeli (sorry, jak jinak to nazvat) dolů. Přestala jsem chodit do školy, neustále pendluju po několika místech a nemám stálé zázemí, kde bych mohla říct, že jsem doma. Vlastně jsem ani nikdy neměla. 
No co, ale pořád žiju, tak to zas nejhorší nebude. Lidi jsou na tom i hůř, i když bohužel s nimi nepřicházíme vůbec do styku, abychom si mohli uvědomit, na chvilku se v tom chaosu zastavit a zamyslet se, jak jsou na tom ostatní. A to je chyba. 
Vzpomínám si na minulý rok, kdy jednoho deštivého dne jsem šla do obchodu kousek od baráku a ještě jsem musela předtím vyřídit něco na poště. No, jak je u nás zvykem, na poště byla fronta jak na banány z Tuzexu nebo jako na palety mlíka v Kauflandu, kde se horliví důchodci strkají košíky do zadků, jen aby si ukořistili co nejvíc. A tak jsem si šla dát cigaretu ven s očekáváním, že se situace na poště zatím trochu zklidní a lidi vypadnou. Jo, kouřím a za chvíli za mnou přišel jeden bezdomovec, Luboš se jmenoval. Optal se mě na cigaretu, kterou jsem mu dala a zeptal se, jestli si může přisednout. Já se těchto lidí neštítím, když z nich vyloženě nelezou breberky. Koneckonců byla jsem před časem jako oni a nikdy nevím, kdy mě to potká znovu. No, zapovídali jsme se a zjistili jsme, že toho máme strašně moc společného. Byli jsme ve stejné léčebně, postěžovali jsme si na neprofesionální personál z blázince, povídali jsme si o tom, jak jsme tam potkali lásku a tak vůbec. No řekněte mi, nepřipadá vám to strašně zvláštní? Denně chodíme kolem takových lidí. Bohužel většina z nich je mají pouze za póvl, co si za svou situaci můžou sami a jediné, co dělají je, že se nalívají krabicákem a kouří cigarety a stěžují si, jak mají otřesný život. 
S Liborem se u obchodu někdy potkám a dokonce mě i napadlo, že bychom udělali takový menší video report, kde by vám o sobě něco řekl. No, teď jsem se dodívala na emočně vypjatou Ordinaci, která mě na tomto článku zdržela o dobrou hodinu a umřela Magda, samozřejmě to byl strašný doják, takže tu bulím jak želva. Až nebudu mít oči upatlané řasenkou, třeba vám řeknu víc. Tak snad to některým pomůže se zamyslet nad tím, že skutečně není každý svého štěstí strůjcem a na ulici se může ocitnout každý z nás ani nemrkne. Stačí vážně jen málo. I to, když se na vás rodina vykašle pro svoje vlastní pohodlí a vytěsní vás na okraj, aby měli místo pro jim podobné falešné lidi. 
Hezkou středu vám všem. Každého z vás mám strašně moc ráda! Bojujte a držte se!

Pro pohlazení po duši s vámi sdílím fotku toho mého štěstíčka, když bylo ještě malé, abychom nesmutnili. :)



Vaše A.


Komentáře

  1. jezuu, ty máš nádherný vlasy, můžu se zeptat, co je to za barvu? :))
    www.plesatazpevacka.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. no na téhle fotce mám vlasy už asi rok barvené, normální červená z drogerky:)

      Vymazat

Okomentovat

Thank you for taking the time to write a comment on my blog. I really do appreciate ♥

Oblíbené příspěvky