Za zdmi psychiatrie, část 1 - Z ambulance do léčebny

Cvokhaus, blázinec, pakárna, ústav pro duševně choré...
...názvů znáte hned několik. Jenže, co je na tom pravdy, jaké jsou obecné předsudky a mýty o psychiatrických léčebnách? A jaká je skutečnost? - Řeknu vám to, strávila jsem tam dlouhé roky svého života a v duchu "ze špatné zkušenosti udělej dobrou" vám otevřeně popovídám o tomto kontroverzním tématu, o kterém se dosud (pokud tuším správně) žádný bloger neodvážil psát.
Článek berte tak, že nebude mít začátek ani konec, později snad pochopíte..
Lidi tohle téma nesmírně zajímá a já to vím. Přiznejme si, že ačkoli dnes v těchto ústavech končí pomalu každý desátý člověk, málokdo z toho vyvázne "živý" (s nadsázkou) v tom smyslu, že většinou si s sebou odnese pocit neskutečné křivdy, bezmoci a ponížení nebo v tom horším případě se z toho bludného kolotoče psychiatrických léčeben už nikdy nevrátí do normální společnosti (i když povězme si, co je dnes vlastně definice normálního..?). V potaz přichází rovněž možnost, že na psychiatrii z člověka teprve pomocí medikamentů a vymývání mozku udělají skutečného "blázna".
Pokud se rozhodnete číst dál, musím vás upozornit, že některá fakta vás možná šokují, ale nemyslím si, že by to pro někoho mohlo znamenat nebezpečí. Bude to hodně osobní, něco nového se o mně dozvíte. A ještě poznámka - nedělám to kvůli tomu, že bych chtěla být strašně zajímavá, ale proto, že chci šířit osvětu o této problematice, se kterou se potácím už devátým rokem a mám pocit, že mnoho lidí to potřebuje slyšet a v neposlední řadě mu to může pomoct. A to je, alespoň pro mě, ta nejkrásnější zpětná vazba, jakou z tohohle mohu získat.

zdroj: Pinterest

Lidi tohle téma nesmírně zajímá a já to vím. Přiznejme si, že ačkoli dnes v těchto ústavech končí pomalu každý desátý člověk, málokdo z toho vyvázne "živý" (s nadsázkou) v tom smyslu, že většinou si s sebou odnese pocit neskutečné křivdy, bezmoci a ponížení nebo v tom horším případě se z toho bludného kolotoče psychiatrických léčeben už nikdy nevrátí do normální společnosti (i když povězme si, co je dnes vlastně definice normálního..?). V potaz přichází rovněž možnost, že na psychiatrii z člověka teprve pomocí medikamentů a vymývání mozku udělají skutečného "blázna".

LÉČEBNA x NEMOCNICE

Tohle je věčná spekulace mezi pojmy. Je to to samé, co myslíte? Ano, je. Mnohé z vás teď vyvedu z omylu, že léčebna je snad horší verze psychiatrické nemocnice. Před několika lety vyšla v platnost vyhláška, že se název sjednotí, takže teď už nenajdete snad nikde ceduli s nápisem Psychiatrická léčebna, ale najdete cedule s novým nápisem Psychiatrická nemocnice. Takže to je veškerý rozdíl, to jen tak pro začátek.

PÁTÉ PŘES DEVÁTÉ

Nacházíme se na jakémsi pomyslném konci začátku tohoto článku. Jelikož nejsem člověk, co má věci vždy nalinkované a má vypracované tabulky na všechno, co potřebuje zařadit, ani v tomto článku jsem si nenachystala žádnou osnovu, podle které bych měla při psaní článku pokračovat. V mé hlavě je velký shluk myšlenek a kdybych si svůj text četla od začátku, vždycky bych něco změnila nebo připsala. Ale budu se držet své zavedené metody psaní z fleku, jak mi to přijde na mysl.

"MUSÍŠ DO LÉČEBNY!"

Většinou to začíná touhle větou. Buď ji uslyšíte od své rodiny, která nabyde dojmu, že s vámi není něco v pořádku, nebo od lékaře (psychiatra). Příčin může být milion, Většinou duševní onemocnění přichází pomalu a velmi nenápadně, že si na sobě všimnete výrazné změny k horšímu až po delší době, kdy se to uvnitř vás všechno nahromadí a, jak se lidově říká, ve vás bouchnou saze. Přestanete se koncentrovat ve škole, spolužáci vás začnou šikanovat, zažíváte složitou rodinnou situaci, ať už je to úmrtí v rodině, rozvod rodičů nebo despotická matka či otec. Dáte výpověď v práci, protože jste citlivý člověk a řeknete si, že za ty smutné a probdělé noci vám ten debilní šéf nestojí, rozejdete se s partnerem a tak dále..


Nicméně, dřív nebo později se dostanete do ordinace psychiatra.

OSOBNÍ ČÍSLO ZA 15 MINUT

Ozve se "dále", psychiatr se s vámi přivítá (měl by vám alespoň podat ruku a usmát se na vás svým předem naučeným úsměvem) a posadí si vás na židli ke svému pracovnímu stolu. Ty rutinní záležitosti jako číslo vaší pojišťovny snad nemusím zmiňovat.
Zeptá se vás, s čím za ním přicházíte, co vám čini obtíže a co byl ten skutečný stimul, proč se teď nacházíte v jeho pracovně. Nějakých maximálně 15 minut z vás bude vyzvídat všechny nepodstatné detaily, které mu poslouží jako záchytné body k diagnostice vaší duševní poruchy. Na stole ji nejspíš neuvidíte, ale někde v šuplíku má psychiatr knihu, které říkám encyklopedie psychiatrických diagnóz. Vaše návštěva nebude trvat dlouho, váš život se navždy změní za pouhých 15 minut, nebo se vám to tak alespoň bude zdát, jelikož si pomyslíte to, co většina dlouholetých pacientů,a to jest, že po překročení prahu psychiatrické ambulance je z vás ještě relativně zdravý člověk, ale při jeho překročení cestou z ambulance jste už člověk, který dostane značku složenou z písmenek a čísel, která mají za úkol vás dle toho identifikátoru diagnostikovat ihned bez dalšího ohledání, když přijdete k jakémukoli jinému lékaři nebo nemocnice. Já vždycky říkám, že mi to připadá jako casting do koncentračního tábora, kde musím usilovat o svoje číslo, bez kterého bych byla takřka nikdo. Prostě jenom nějaká no-name osoba. Já jsem si po překročení prahu cestou zpět z ambulance s sebou nesla těchto značek hned několik. Čísla z hlavy nevím, ale byla to emočně nestabilní porucha osobnosti, obsedantně-kompulzivní porucha, porucha příjmu potravy - anorexia nervosa, depresivní porucha a vzhledem k tomu, že je to už mnoho let zpět, je dost možné, že těchto značek bylo ještě víc. Zapomněla jsem zmínit, že se zřídkakdy stane, že byste vyšli z ordinace bez jisté medikace, tj. recept na psychofarmaka, která mají léčit vaši diagnózu, přičemž jsou to skrytě léky, které vám tuto diagnózu teprve způsobí. Ale o tom až později..



PSEUDOVĚDA PSYCHIATRIE

Od doby, kdy jsem se dostala do toho bludného kruhu, jsem se postupně stávala chodící mrtvolou bez jakýchkoli emocí, zájmů, schopnosti pohybovat se v sociálním prostředí. Dokonce jsem si začala utvářet svůj kariérní sen stát se psychiatričkou, která to bude dělat jinak než ostatní, která to bude dělat s osobním přístupem ke každému jednotlivému pacientovi a tak, jak se to podle mého názoru dělat má! Jenže je tomu už asi měsíc, co jsem radikálně změnila názor. Nevím, proč to přišlo až tak pozdě. Zároveň musím říct, že náznaky těchto myšlenek se u mě projevily ale již vícekrát. Po 9 letech, co užívám medikamenty, prošla jsem desítkami hospitalizací, rukama desítek psychologů a nespočtem psychiatrů, jsem si začala ve světlé chvilce rekapitulovat svůj život za ta léta a došla jsem k tomu, že každým rokem akorát rostl počet mých diagnóz, zdravotních dokumentací, vzpomínky na ukončení dvou středních škol, desocializace, ztráta kontaktů s lidmi a mnoho dalšího. Co mě prvně napadlo.."co se změnilo k lepšímu?"..
......marně jsem hledala byť jen jedinou odpověď
...i po dlouhém přemýšlení jsem na žádnou kloudnou odpověď nepřišla.
Zato jsem si ale položila otázku, na kterou se mi už odpovídalo o poznání líp.
"Co se změnilo k horšímu?" Odpovědi seřadím postupně..

  1. ztráta zájmů
  2. otupělost
  3. přerušení kontaktů s přáteli
  4. přerušení střední školy
  5. neschopnost pohybovat se mezi lidmi
  6. více diagnóz 
  7. zhoršení fyzického stavu
  8. zhoršení psychického stavu
  9. úroveň existence
  10. konflikty s lidmi
  11. uzavřenost
  12. velké výkyvy hmotnosti
PSYCHOFARMACEUTICKÝ ŘETĚZEC

Po nasazení léků nastaly závažné komplikace. Na zadní straně příbalového letáku svých psychofarmak najdete drobným písmem, že tyto léky mohou ve značné míře způsobovat sebevražedné myšlenky i riziko dokonání sebevraždy. Tohle se stalo v mém případě. 
Příčinou tohoto problému byla především moje matka, která mě dohnala až do péče psychiatrů. Její chování ke mně po celý život bylo natolik traumatizující, že při prvním vážném konfliktu, kdy mě absolutně shodila, zadupala mi sebedůvěru, ječela na mě ve svém cholerickém amoku, jsem ztratila jakýkoli zájem dál žít. Předtím, než jsem začala psychofarmaka užívat, jsme se taky hrozně hádaly a mlátily, ale nikdy jsem se o sebevraždu nepokusila. Nemluvě o tom, že tyto pokusy do toho posledního čítaly číslo 4x. Nebudu si tu psát devastující deník o mém dětství. Určité věci si zatím nechám pro sebe, jelikož je to i na mě moc o tom mluvit k cizím lidem. Další z příčin byla šikana ve škole. Ta by samozřejmě nenastala nebýt mého rodinného zázemí. Když v letech, kdy se vyvíjí vaše osobnost a jste silně fixovaní na rodiče, kteří vás už potom mohou ovlivnit v chování po zbytek vašeho života, vás rodič neustále zatracuje, za všechno vám nadává, nutí vás k perfekcionismu, že i když donesete ze školy samé jedničky, mohli jste být ještě lepší, kdybyste se rozpůlili, tak by vám matka vyčetla, že jste se nerozčtvrtili, podkopávají vaši sebedůvěru, ovlivní vás to natolik, že to na vás půjde znát. Vše, co jsme v životě zažili, na nás potom po celý život ve valné většině situací působí. Čili ve škole vycítili, že jsem ten slabý a zranitelný článek a potřebovali si gradovat svá ega na zesměšňování někoho dojmově slabšího. A pokračovalo to tak skoro na každé škole. V té době jsem žádné léky nebrala, vždycky jsem prostě do té školy znovu přišla a šla dál. To až ty léky..



ANTIDEPRESIVA, ANTIPSYCHOTIKA, HYPNOTIKA, ANXIOLYTIKA...

Fluoxetin, Quetiapin, Sertralin, Hypnogen, Buspiron, Tiapridal, Zyprexa, Mirtazapin, Trittico, Apaurin, Diazepam..
..to je jen zlomek abecedy léků, které jsem ochotně brala jako pokusný králík s poslední nadějí, že zrovna ten a ten nový lék mé problémy skutečně vyřeší. OMYL!
Vysvětlím ve zkratce již výše zmíněné pojmy

Antidepresiva:
Farmaka na principu zpětného vychytávání serotoninu (hormon štěstí), jednoduše mají stabilizovat náladu pacienta a zlepšovat ji

Antipsychotika:
Řadí se z několika dalších poddruhů, kterými vás teď nebudu zatěžovat, používají se převážně u schizofrenie a bipolární poruchy. Já mám poslední zkušenost s Quetiapinem - atypickým antipsychotikem, který beru na spaní s dodatkem mé doktorky, že na něm nevzniká závislost. Dnes je to 5 let, co bez něj neusnu, tak co myslíte, opravdu nezpůsobuje závislost? Zajímavé je, že je to zároveň antiepileptikum, přičemž já epilepsií nikdy netrpěla. Na spaní není vůbec určený dle popisu léku.

Anxiolytika:
Léky proti úzkosti. Taky často se k nim řadí benzodiazepiny, jako příklad uvedu třeba Lexaurin, který většina z vás bude znát. Každý doktor tvrdí něco jiného. Závislost to způsobuje i nezpůsobuje, má psychiatrička se přiklání k té první variantě.

Hypnotika:
Léky způsobující silnou závislost, navozují otupělý umělý spánek, neměla by se užívat dlouhodobě. Bohužel praxe je jiná

Progresivita užívání psychofarmak je většinou stejná. Pacientovi lék pomůže buď to jako placebo (nalhává si, že lékař ví všechno a že mu přece nelže, když tvrdí, že mu lék pomůže) nebo pouze krátkodobě, kdy se po určité době problémy začnou stupňovat a vede to k tomu, že psychiatr nasadí další lék a takhle to jde pořád dokola. Nakonec berete denně devět pilulek, ale cítíte se stále hůř...

Teď jsem se opravdu rozepsala a abych toho na vás nevychrlila moc, budeme pokračovat zase příště. Dostaneme se k průběhu první hospitalizace, seznámíme se s častými diagnózami, dozvíte se, jaký je režim na jednotlivých odděleních PN, povím vám anonymně příběhy pacientů, které jsem v průběhu své léčby měla možnost potkat, přístup lékařů i absolutní absurdity, o kterých nemáte ani ponětí, že se za těmi mřížemi dějí. Těším se na vaši pozornost zase příště. Přeji vám krásný zbytek dne a zůstaňte věrní. :)

Vaše Andie.

Komentáře

  1. Páni! Wow! No a na víc se asi nezmohu, tento příběh ke všemu "reálný příběh života" je až neuvěřitelný. Cpát do člověka léky je opravdu šílené, ale však "medicína nás zachrání".. Pamatuji si na střední škole holčinu, která také dostala nějaké léky a bylo jí řečeno, aby si nečetla příbalový leták ve kterém stálo "sebevražedné myšlenky" - no jak toto vůbec mohou předepsat či "vyrábět".

    SAGI Style

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je pravda, lékaři ti často budou tvrdit, ať příbalový leták nečteš, protože by neměli čím argumentovat potom.

      Vymazat
  2. Anonymní10/3/16 22:23

    Andie to znam Evik

    OdpovědětVymazat
  3. The story about real life ! Super članok....

    www.teenmumy.blogspot.sk

    OdpovědětVymazat
  4. Anonymní11/3/16 01:26

    Nejsi první, kdo o tomhle píše.
    Chtěla jsem číst článek o léčebně, na který mě nadpis navedl. A nic. Jenom čtu to, že jsi chudinka... Škoda, námět dobrý. HH

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to článek na několik částí. Kdybys četla až do konce, tak zjistíš, že se k tomu dostanu příště.

      Vymazat
  5. Anonymní11/3/16 01:40

    Asi budu jedna z mála tvých čtenářů, kteří ti budou moc jen přikývnout a říct, znám to. Já tedy nebyla hospitalizována, avšak, bylo k tomu hodně blízko.
    U mě to začalo tím, že otec byl závislý na pervitinu, když mi byly tři roky, tak ho zavřely, mámu mlátil, v šesti první pokus o zneužití od souseda, v 11 úspěšné zneužití od rodinného příslušníka, ataky bulimie, ataky anorexie. sebepoškozování, deprese, úzkost, šikana, desocializace... A ve finále bomba nakonec, úmrtí v rodině, drogy a tak. Prostě super předpoklad k tomu, že budu "psycho". První psychiatr diagnostikoval bipolární poruchu s rapidním cyklováním, emočně nestabilní osobnost - epimil, buspiron, escitil, trittico a pak možná ještě něco dalšího ,ale nepamatuji s název, ale doktoro to pojmenoval tak "že mě to má ráno probrat". Velice skvělé, během matiky jsem 45 minut zírala na sedmé patro baráku vedle školy a přemýšlela, jaké to je se rozmáznou o chodník, co je po smrti, kdo bych byla v případě reinkarnace, možná jsem si dodávala i to odhodlání, jedla jsem čím dál méně, sebepoškozvala se z vesela dále a vlastně, vůbec nic se nevyřešilo, až na to, že mi bylo tři měsíce v kuse o dost hůř. A pak jsem přišla s tím, že léky brát nebudu, vysadila, oznámila, dostala papír, že jsem bez léků a od té doby se tam neukázala. Minulý rok se mi však po docela psychicky náročném vztahu přitížilo, a začalo to na novo, až na to, že sebepoškozování hraničilo s "normalitou", třikrát jsem se pokusila spolykat prášky, co jsem tu našla během jednoho roku, ale umřít se mému tělu jaksi nechtělo, nejezení, deprese, ale hlavně, profilace mé osoby, tisíckrát cokoliv načaté, nadšení a vše k tomu a pak prostě opouštění od toho, i když jsem se už viděla v cíli. Bylo to k nevydržení a tak jsem jela do Prahy, protože, přece v Praze ty psychiatři musí být dobří aby se drželi.A tak jsem zašla k psychiatrovi na soukromou ambulanci, během půl hodiny mu řekla co a jak a vlastně jsem mu spíše oznámila, že bipolární nejsem, že to nesedí na popis podle té schválené škály "normálnosti", co se dá na netu najít, kdy člověk musí splnit tuším že pět z devíti rizikových chování. A tak jsem dostala léky a novou diagnozu, hraniční porucha osobnost a BULIMIE ve formě sebepoškozování. Nejdříve to byly nějaké stabilizátory, ale vůbec nic neudělali a tak si ani nepamatuji název. K úzkost jsem dostala neurol, ten neurol, který pomalu, ale jisté odborouává určitou část v mozku, a vzniká na něj závislost. Po dvou měsících jsem potřebovala osm 0,5 neurolů, abych se vůbec uklidnila. Toť k super léku. Dostala jsem taky doporučení k psycholožce, ale ta mé zneužití uzavřela tak, že bych měla informovat policii, aby se to neopakovalo u jeho dcery. Hm, příjemné, vůbec mě to nepostavilo do úzkostného záchvatu. Přišla nespavost, nové léky na utlumení kolotoče nálad - Aryzalea, nebo tak nějak, super nové léky, co se užívají běžně v německu na SCHIZOFRENII, velice děkuji doktore, 2,5 měsíce jsem chodila stejně tak, jao chodí schizofrenici, co ani nemluví a celkově jsou jen schránka života, přesně takhle jsem e cítila a chovala, chodila jsem strnule, jako by mě něco bolelo a měla nepříčetný výraz v očích, ale ano, nálady se stabilizovali... tak, že jsem žádné neměla. K tomu se přidal seroquel na spaní. Tak občas dle léků jse uvažovala, jestli se má diagnoza nezměnila. Poté se to vyměnilo, brala jsem lyricu, neurol a seroquel a v listopadu jsem si prostě řekla dost, přestala léky brát, načež jsem je všechny spolykala, k tomu, jak moc jsem okay, přibrala 16 kilo, což mě neskutečně sere, ale aspoň jsem začala dělat sport. Bodík za to. A ve finále, si ubližuju tak, že občas spím s chlapy za prachy. :)))))) veselý to život.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju, že ses podělila o svůj příběh. Seroquel je totéž, co Quetiapin, který beru na spaní, akorát od jiné firmy. Je to hrozný, co sis musela zažít, ale jsem si jistá, že tě to na jednu stranu hodně posílilo. Pervitin je svinstvo :/ ..a nikdo nemá právo tě soudit, jestli spíš s chlapy za prachy, lidi strašně jednoduše někoho kritizují, ale neví absolutně nic o tom, co je k tomu vedlo..drž se

      Vymazat
  6. Hodně zajímavý článek :D Super napsané ;) Nechápu jak můžou nasadit léky, které mají jako vedlejší účinky sebevražedné sklony. Nemají se snažit těm sebevraždám spíše vyhnout? Moc hezké... piš dál :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tento vedlejší účinek mají všechny antidepresive, anebo alespoň drtivá většina.

      Vymazat
  7. Moc pěkný článek a hlavně zajímavý.

    OdpovědětVymazat
  8. Přidávám si tě do sledováčku.. Mám syna jež antidepresiva užívá od 6let, vím jak nás děsily příbalové letáky a sebevražedné sklony po jejich užívání, při jejich vysazování atd. Všechny ty vedlejší příznaky u některéch opiátů jež nám byly navrhovány - jako halucinace v podobě pavouků atd. (opiáty jsme kompletně všechny odmítli, manžel je chemik a dělá si vždy jistou svou "duševní" analýzu léků jež syn užívá).. Nicméně držím moc palečky :)

    OdpovědětVymazat
  9. Klika, že jsem si k tomuhle nepouštěl žádnou smutnou písničku. Protože bych si v kombinaci s vyzněním článků asi fakt musel hodil mašli :-))

    Hodně povedené, jen mě mrzí, pokud si tohle někdo fakt zažil. Těším se na pokračování.
    www.lamic.cz

    OdpovědětVymazat
  10. Fakt je, že je to těžko čitelné a ještě hůř srozumitelné, ale díky za pokus. Taky o tom něco vím, málem jsem se nechala (pod nátlakem) hospitalizovat, ale když mi řekli, že tam nemůžu pít colu a jíst co chci a používat počítač, tak jsem si to rychle rozmyslela.

    OdpovědětVymazat
  11. Páni neuvěřitelný článek, strašně zajímavé, jsem ráda, že jsi o takovém tematu napsala:)
    http://praguestyle1.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
  12. Jsem u tebe na blogu poprvé a jako první čtu tenhle článek. Moc tě oceńuji, že o tom takto otevřeně píšeš, určitě si přečtu pokračování.

    Days of Daysy
    :)

    OdpovědětVymazat
  13. S tímhle už mám taky vlastní zkušenosti. Hospitalizovaná jsem tedy - rovnou přiznávám - byla jen jednou a to na dětské psychiatrii, přesně na týden. Odnesla jsem si odtamtud mrazení v zádech, pořádnou křivdu, noční můry a menší trauma. Už dost dlouho ale běhám po doktorech, musela jsem přerušit střední v polovině druháku a na docela dlouhou dobu jsem úplně přestala chodit ven...
    Myslím si, že je opravdu dobře, že jsi tenhle článek napsala. Řekla bych, že je dobře, když se podobné věci ''osvětlí'' a je jasné, že se to nedá shrnout do jednoho článku, který by navíc byl dokonale ''nalajnovaný'', protože podobné věci jsou zkrátka obsáhlé a složité.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Thank you for taking the time to write a comment on my blog. I really do appreciate ♥

Oblíbené příspěvky