Z deníku bulimičky: Druhým rokem bez projímadel , úvod

Nebojte, není to z deníku nějaké cizí bulimičky. Je to článek přímo ode mě, takže to budete mít z první ruky. Ačkoliv je pro mě tohle téma takové choulostivé, bude možná v průběhu psaní těžké hledat ta správná slova. Nebude to nic, kde to budu rozdělovat na několik bodů. Prostě budu psát dokud neskončím.
Kdo mě sleduje už pár let, jistě ví, že jsem v průběhu 8 let byla s nadsázkou řečeno na "tour de psychiatrická léčebna". A také ví, že jsem sváděla ještě do poloviny roku 2014 souboj s projímadly, která mě dostala skoro až na smrtelnou postel. Ale to předbíhám.
Možná se ptáte, jak to vlastně začalo. No, bylo to paradoxně na dětské psychiatrii. Tehdy to byla myslím má první nebo snad i druhá hospitalizace tam. Přesně se v tom neorientuju, poněvadž těch hospitalizací za těch osm let bylo víc než 12. Toho času jsem byla hospitalizovaná po pokusu o sebevraždu kvůli své matce a s anorexií.


Když si na to dneska vzpomenu s odstupem času, byl to docela paradox, protože tehdy jsem si vůbec nepřipouštěla, že bych tu anorexii skutečně měla. Nelžu, fakt! Poté, co mi při první návštěvy psychiatrické ambulance doktorka řekla, že trpím anorexií, rozbrečela jsem se jako hromádka neštěstí, jelikož jsem nikdy tuto diagnózu nijak nezkoumala a už vůbec by mě nenapadlo, že bych jí zrovna já mohla někdy trpět. Nejsem ta typická "mentálka", která začala hubnout za pomoci pro-ana blogů a podobných hovadin. U mě to začalo jinak. Byla jsem tehdy v 8. třídě na základce a musela jsem bojovat se šikanou. Svůj stres jsem poté venilovala jídlem, které mě uklidnilo. Jenže poté, co jsem v tom období vlezla na váhu a ta ukazovala stále vyšší číslo, jednoduše jsem si řekla, že od zítřka nejím.
Kdybyste mě znali, věděli byste, že tohle já jsem říkala celý život sama sobě, jenže nikdy mi to nevydrželo déle než pár hodin. Diety jsem držela už od dětství. U nás v rodině to pořád bylo jen o dietách. Zpětně vzato mě to hodně poznamenalo. Bohužel. Jenže tentokrát jsem to opravdu vydržela. Celý den jsem nejedla nic, snad jen jedno rajče a tím se roztočil ten začarovaný kruh.


Když trpíte poruchou příjmu potravy, znáte ten specifický pocit štěstí a úspěchu, když vydržíte nejíst a jako bonus si dáte pěkně do těla cvičením. Je to taková dočasná euforie. Těžko to popsat někomu, kdo to nezažil. Den za dnem plynul a já s váhou klesala níž a níž. Paradox byl ten, že mi to přišlo naprosto normální, co dělám. Neplánovala jsem, že onemocním. Přišlo mi normální jíst hrst cornflakes denně a jako bonus jablko nebo rajče. Ale stalo se, s tím jsem se smířila. Nemůžeme se pořád dokola u všeho ptát, proč to potkalo právě nás a čím jsme si to zasloužili.
No a abych se dostala k tématu, které je teda v titulku..:D
..na psychině můžete mít návštěvy a o víkendech vycházky. Vzhledem k tomu, že jsem byla nezletilá, jako všichni na oddělení, musel si vás přijet vyzvednout někdo z rodiny. Za mnou jezdila občas babička. No, nutno vám ještě říct, že v těchto začátcích jsem byla taková snadno ovlivnitelná. V prvních týdnech to samozřejmě moc dobře nešlo. Psychiatrička mi naordinovala režim jídla 5x denně a já šílela i z toho, že jsem snědla jednu raciolku ke svačině. Je to směšný, že? Když to tak vezmete..nicméně nedalo to zase tak moc úsilí a já jedla takřka skoro normálně. Postupně jsem ztrácela strach z jídla a nějak si tu nemoc nepřipouštěla. O těch vycházkách s babičkou jsem si vždycky v obchoďáku dala muffin a McFlurry z McDonaldu a ještě mi nakoupila plno sladkostí v obchodě a já si to pak tajně brala na pokoj. Běžně se to totiž dělá tak, že člověk při příchodu zpět na oddělení, co je tam s poruchou příjmu potravy, musí  všechno jídlo odevzdat sestrám na kuchyňku. No. Přirozená reakce - tělo to celý rok nedostalo, strádalo a když už jsem snědla jednu čokoládu, nešlo s tím přestat. Je naivní si myslet, že si o to tělo později nezažádá. Já naivní byla a neustále jsem si věřila, že to tělo oklamu a ukočíruju to. Nestalo se. Takhle to chodilo po každé vycházce a později mě napadlo, že to ze sebe zkusím dostat projímadlem. Když měla kamarádka z mého pokoje vycházku, dala jsem jí peníze a poprosila ji, aby mi vzala Gutalax. Směju se, protože tenkrát mi fakt zabíral, jak jsem na to nebyl zvyklá, kdežto teď, byť jsem z projímadel druhým rokem venku, by se mnou ani nehnul. Postupně se z toho stala taková ta řetězová reakce. Napřed stačilo 10 kapek, potom půl lahvičky, potom lahvička a skončila jsem. Pak přišlo období, které si zase tak nepamatuju, jak jsem se k tomu dostala. Ale počkejte, už vím! Jednou jsem byla u své tety na návštěvě a přišla jaksi řeč na to, že sestřenice jednou zkusila čaj ze senny a že to bylo tak brutální, že si myslela, že bude muset na pohotovost. Abyste tomu rozuměli, senna je rostlinné projímadlo. A co myslíte, že se stalo?


Já, rozený experimentátor, jsem to samozřejmě musela zkusit. Nemůžu říct, že bych ty první pocity popsala tak, jako sestřenice, ale co jsem mohla říct s jistotou bylo, že to byla vážně síla. A co víc, byla cenově mnohem dostupnější než chemický Gutalax. Taky to bylo přírodní, bez chemie, ale to je jedno, když to zneužíváte potom dalších 7 let jako drogu. Čas plynul, měsíc za měsícem, rok za rokem a já se dostala i na drastickou dávku 18 sáčků čaje denně. Nechci vám ani vyprávět, jak jsem musela v průběhu hltání toho odporného čaje na ex se zacpaným nosem polykat zvratky, co mi šly do krku. Nejnižší dávka, co mi zabírala, byla 8 sáčků. Jenže při záchvatu přejídání, kdy jsem snědla za den to, co člověk za dva týdny, jsem dávky musela zvyšovat. Mylně jsem si myslela, že to jídlo se nestráví a já nepřiberu. Jenže to je ten bludný kruh projímadel. Oslabují sebekontrolu. Tudíž se logicky méně bojíte se přejíst, když víte, že to z vás vyjde ven. 

...pokračování příště


Komentáře

  1. 18 sáčků denne? :( těším se na pokračování. Respect Andy :*

    OdpovědětVymazat
  2. Ty jo, hodně drsné... jsem zvědavá na pokračování. A klobouk dolů, že jsi se z toho dostala a ještě o tom dokážeš psát. Určitě to spoustě lidem může pomoct, třeba těm, co s nějakou PPP zatím jen koketují... já k tomu měla vždycky sklony (jak k dietaření, tak k přejídání), ale naštěstí nikdo to nedošlo daleko.

    OdpovědětVymazat
  3. Lépě napsané, než první díl seriálu o léčebně, výborně se to četlo.

    OdpovědětVymazat
  4. Viem, že je to možno trochu morbídne, ale strašne ma baví čítať články s tématikou psychiatrie a porúch príjmu potravy. Pekný článok, si silné dievča, že si z toho vonku.

    http://fluffyacerbity.blogspot.sk/

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Thank you for taking the time to write a comment on my blog. I really do appreciate ♥

Oblíbené příspěvky