Psychiatrie, část 2. (na co se připravit..)

Ten titulek je hroznej, ale momentálně mě nic jiného nenapadlo.
Kdybych našla tento článek ještě předtím, než jsem byla poprvé hospitalizovaná, bylo by to nejspíš o dost jednodušší. Ale tak aspoň to pomůže někomu, kdo to nějakou prapodivnou náhodou najde,..třeba.
Při příjmu na psychiatrii jsou především dva základní elementy, které musíte splňovat, aby vás přijali. Musíte mít doporučení od svého lékaře (konkrétně psychiatra) nebo si do léčebny předem zavolat, když už se cítíte tak, že sami se sebou jste si stále více nebezpeční a někdy se stane, že vás přijmou i na vlastní žádost, pokud již máte nějakou zdravotní anamnézu splňující požadavky hospitalizace. Oddělení je spousta a nechtěla bych je tu nijak podrobně dělit na nějaké podskupiny, ale z mého pohledu bych je rozdělila do pár základních. Terapeutické, ty s nařízenou soudní léčbou, uzavřené, otevřené, polouzavřené nebo polootevřené (jak chcete). Důležitým ukazatelem bude diagnóza, s jakou přicházíte. Jistě vás nepřekvapí, že dnes tam posílají každého druhého s "depresemi". Jsem dost sarkastická, ale v tomhle mám jasno. Minimálně polovina těch, co mají údajné deprese, skutečnou depresi ještě nikdy nezažili. To, že má člověk smutnou náladu třeba pár dní v kuse, neznamená nutně to, že má nějakou chemickou dysbalanci v mozku (tohle totiž ve skutečnosti nebylo ještě nikdy klinicky potvrzeno, že by nějaká chemická nerovnováha skutečně existovala). Není to jen o tom. Vemte si to jednoduše, představte si, že jste poprvé v čekárně u psychiatra, kterého jste nikdy neviděli a on nikdy neviděl vás. V čekárně jste ještě relativně zdravý člověk, ale až vyjdete z jeho dveří, už budete mít tu pomyslnou "nálepku"..např. F603. Nepřipomíná vám to něco? Jestli se vám vybavil holocaust, tam myslíte správně. Je to možná pro některé nesrozumitelné a trošku nadsazené, jenže logicky..lidi tam vozili s tím, že nevěděli, co je čeká, byli majetní, vzdělaní a žili spořádané životy. Jenže po onom tetování v koncentračním táboře už nebyli člověkem, nýbrž pouhým číslem. V našem psycho případě ještě jako bonus připíšeme na začátek písmenko.

Hlavou se mi honí tisíce myšlenek. Konkrétně ta, že tento článek za chvíli smažu nebo ho kompletně přepíšu, ale kašlu na to. Vážně to tam vnímám. Nikdo, kdo "to" o vás bude vědět, vás už nikdy nebude brát tak jako dřív..nemyslím pacienty, co mají nějaké krátkodobé epizody. Myslím ty, které společnost odhrnula jako hromadu nepotřebného sněhu někam na krajnici, protože nemohou a nejsou schopni sloužit společnosti tak, jako ta "normální" většina obyvatelstva. Nutno podotknout, že pokud máte štěstí a pár skutečných přátel, téměř nikdy se nebudete cítit úplně sami jako nějací vyvrhelové. I když skončíte v invalidním důchodu a nebudete schopni odpovědět cizímu člověku na otázku "Studuješ nebo pracuješ?". A abychom nebyli tak pesimističtí, řeknu vám jeden bonus, co jsem za ty roky užívání všemožných psychofarmak vykoumala. Od nového roku jsem přestala po 9 letech brát všechny léky až na jeden, se kterým musím skoncovat trochu opatrněji. A mysl je jasnější, žádné emoční záchvaty nejsou, je mi daleko líp. Nezastírám, že během prvních týdnů odvykání to bylo chvílemi hotové peklo, ale za ta slova od přátel, že "jsem úplně s chutí do života" to opravdu stálo a stojí. Takže když se mám vrátit k jádru věci, na co se PŘIPRAVIT.., musíte počítat s jednou klíčovou věcí, že na většině klinik vás budou medikovat. A že možná zažijete myšlenky, které si ani neumíte představit, ale to je právě to riziko psychofarmak. Víte, vzdělaný člověk v tomto oboru vám řekne, že z hlediska psychiatrie je Evropa, natož Česká republika ještě daleko ve středověku. Je to totiž to nejkřehčí, s čím si může člověk zahrávat. A to je naše mysl. Okecám to zase příště, ale hlavou se mi honí takový mišmaš, že už to chci mít dopsané, ale na druhou stranu to nemá hlavu ani patu.


Takže, pokud se z jakéhokoli důvodu ocitnete na psychiatrii, je zbytečné se obávat toho, že by se na vás spolupacienti dívali skrze prsty, jelikož jsou to ti nejlepší přátelé, které nikde jinde nepotkáte a mnohdy vám vydrží i na celý život. Doktory neberte jako ty, co vědí všechno nejlíp, protože jsou to bohužel právě ti, kteří toho vědí o lidksé duši jen tolik, co se dozvěděli z nějakých kazuistik v učebnici na medicíně. Berte s nadhledem to, co se dozvíte. "Bláznem" se stanete až tehdy, kdy začnete věřit tomu, co na vás někdo cizí během pár minut vypozoruje. Nevyplatí se brát si s sebou ostré předměty jako např. manikurní nůžky, jakékoli nože či pinzety a ani nabíječky, sluchátka a podobné věci, kterými byste si mohli ublížit. Paradoxem je, že na oddělení je toho, čím si můžete ublížit tisíckrát víc a volně dostupné..
Můžete se těšit na to, že se něco nového naučíte..když pominu velikou životní lekci, tak neopomenu např. různé kreativní činnosti jako např. pletení košíků z pedigu, náramků, korálkování, vyšívání, keramika, kreslení..(a to si můžete vždy vybrat, jakou činnost zvolíte).
Můžete potkat lásku, přátele nebo jen velmi zajímavé a inspirující lidi, kteří vám porozumí tak, jako nikdo předtím. Sice byly chvíle, kdy bych chtěla, abych se tam byla nikdy neocitla, ale dnes jsem za to ráda, byla to lekce. A tu buď musíme přijmout nebo ji v tom nejhorším případě ani nevnímat jako lekci, ale jako zahanbující část našich životů.

Máte jakékoli otázky, co vám tu chybí? Napište mi. ;) a přeji poklidný zbytek večera

zdroj obrázků: Pinterest

Komentáře

  1. Ahoj Andie, z tvého psaní mám pocit, že jsi na opravdu dobré cestě, aby bylo vše v pořádku. Samozřejmě nejsem odborník ani tě neznám, takže to nemohu posoudit, ale z článku to na mě tak působí.
    Na článku oceňuji to, že i přes negativa, která jsi popsala, jsi našla i to pozitivní. Je skvělé, že "pacienti" jsou si kamarády, že tě manuální práce bavily a hlavně, že ti to něco dalo do budoucna. Přeji ti jen to nejlepší a hodně sil v životě.
    Andrea Mokrejšová

    OdpovědětVymazat
  2. Gratuluju k vysazení prášků. Kolikrát mi přijde, že člověk sám jako pacient pozná mnohem líp než doktor, kdy je čas s léky skoncovat. A ví, že nepotřebuje předepsat další várku krabky s názvem, na kterém by si zlomil jazyk i kovaný češtinář...
    Ten poslední odstavec je trefný. Pár minut v ordinaci u cizího člověka a rovnou nálepka na čelo s číslem diagnózy. Bohužel realita :-)
    Bebe

    OdpovědětVymazat
  3. Tohle je o moc lepší článek, než první část...čte se krásně a odpovídá na mnoho nevyslovených otázek.

    OdpovědětVymazat
  4. Moc se mi líbí, že se o tom umíš takhle rozepsat. Hlavně pro lidi, kteřé třeba stojí před tím, to myslím bude skvělé.

    Jinak ti držím palce a přeju hodně sil do budoucna! :)

    Days of Daysy

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Thank you for taking the time to write a comment on my blog. I really do appreciate ♥

Oblíbené příspěvky